Zpátky do krajiny mandelíků

Už při zpáteční cestě od Benceho padla v autě otázka, zda se ještě do těchto míst vrátit.

„Rozhodně“ padlo jednoznačně a tak byl další plán na světě. Trochu nám jej nabourala Andrea zprávou o změně cen na příští rok u Benceho, které se dostaly snad na úrověň focení makaků v Japonsku. Asi inspirace japonskou výpravou, která k Bencemu ke konci našeho pobytu u něj zavítala…

Naštěstí máme v záloze ještě alespoń jedno místo a tak jsme tentokráte zamířili poblíž NP Hortobágy.

Cestou probíráme „wishlist“, který po nás chtěl Zoltán vyplnit, zřejmě aby nám splnil vše, co bylo v jeho silách. Nemívám velká očekávání, proto je můj seznam stručný, co bude navíc, bude jen k dobru. Dle wishlistu Vlasty bychom tam byli asi dva roky….. 🙂

Je brzké ráno a my přijíždíme na místo. Velice přátelský Zoltán nás vítá v jeho příjemném a plně vybaveném resortu, který k našemu údivu pro nadcházející dny patří jen nám…. Začíná to dobře.

• 

• 

Nejsme tady ale kvůli válení se v bazénu, tak hned po ubytování (šoupnutí báglů pod stůl) vyrážíme. Zoltán nás bere do své Toyoty a vyrážíme. Cestou přes pole říkám Zoltanovi, ať okamžitě zastaví a ať nechá běžet motor, já z okna pomalu vytahuji čtyřkilo, hlavně žádné zvuky… „Co se děje?“ ptá se Zotán. „Hele, tady na tom stožáru sedí sýček!!“ Zoltán se rozesměje, šlápne na plyn a pokračuje v cestě dál. „Sedni si, přeci nebudeš fotit little owl na nějakém betonovém sloupu…“ No, by se divil. „Aklimatizuji“ se tedy tímto vědomím, že zde je to vlastně běžná sova…. Prej nám ukáže, kde se chodí sýček procházet. No, raději si dávám do paměti ten sloup.

Jsme tedy na místě, opět ráz krajiny, který u nás těžko hledat. Pastviny, na kterých se nachází ostrůvky i starých vykotlaných stromů, ve kterých rádi hnízdí mandelíci, onde zase křoví poskytující útočiště drobným pěvcům, zelený koberec tvořen různorodou flórou bzučí všemožným hmyzem, který je všude základem potravního řetězce…. No, lezem raději do krytu.

Neuplyne ani půlhodinka a mandelíci se začínají objevovat. Kousek od nás jeden pár zrovna zahnízdil, a tak se samec snaží lovit s plným nasazením. S tím životem v zeleném koberci se ale ani nemusí moc snažit, prostě si poodletí na vedlejší větev a z ní pak seskočí na zem a zobne to co tam zrovna leze.

Pozorováním mandelíka, co stále nového nosí, nám z pozornosti málem uniká nějaký pohyb vlevo na větvi v koruně stromu…. Sýček….. Prochází se tam po větvi jak modelka po mole a pozoruje cvrkot kolem sebe. Teď už chápu, že kvůli betonovému sloupu nemá cenu zastavovat 🙂

Dopoledne strávené ve společnosti mandelíků a zvědavého sýčka je za námi a my jedeme zpět na ubytko na oběd.

Po něm vykrmeni jak Jenda s Mařkou jedeme na ten správný „brdvočing“ 🙂 Zoltan nás bere i na nedaleká rýžová!! pole, která se díky své vodní podstatě hemží brodivými ptáky od drobných vodoušů až po různé volavky. Velké překvapení bylo zaslechnout z nedalekých rákosin typické hluboké „zabublání“ bukače….To se jen tak nepoštěstí 🙂

Vlha s ušima a hövédö spray

Je druhý den a opět hnedle před svítáním jedeme tentokráte na dudky. Na okraji pole ve vykotlaném pařezu hnízdí jeden pár, který právě krmí své chocholaté ratolesti. Mlaďoši jsou již velcí a tak se dožadují potravy jak malí otesánci a papá a mamá tak lítají na polní supermarket pro všechno, co se jim vleze do zobáku a alespoň na pár minut uchlácholí jednoho ze tří potomků. Místo je zřejmě dudkům zaslíbené, neboť je vidět poletovat kolem i jiné starostlivce shánět potravu do svých příbytků.

• 

• 

• 

• 

Po opět vydatném obědě se se šampónem v báglu, protože nic jiného než šampón to hövédö není, jedeme mrknout na vlhy. Zoltan se dušuje, že tam má skvělé místo, kde sedávají a je za nimi skvělé pozadí, zrovna krmí, tak budou lítat jedna radost.

Beru úplně normálně, že příroda je vždy ta, která si určuje pravidla a zákonitosti. Takže pokud se někam vydám něco fotit, je spíše dílem velkého štěstí, když se mi původní záměr vydaří, vesměs se ale vracím s něčím úplně jiným. Pokud ale mám místo a je ten správný čas, kdy to tam „tutově“ lítá nebo se tam něco vyskytuje, snažím se toho času využít co nejvíce. Stejně tak tomu mělo být i tady v případě vlh. Ty jsem už fotil a pozoroval na spoustě míst, toto ovšem bylo něco úplně jiného. Jednu z hlavních rolí tady bude hrát i „profláknutost“ místa, kdy se tam vydávají různá individua a nemenší počet těch, kteří si říkají wildlife fotografové, přitom znalosti života pozorovaného druhu jsou u nich na výši výtrusnice hřiba koloděje. Základ, udělat „dobrou“ fotku a nazdar. Co se bude na místě dít potom, je jim úplně jedno. A tak se přizpůsobují dobrému záběru větve, aranžují si okolí a bohužel mnohdy se leze s aparátem ptákovi až téměř do bejváku. I toto bylo jedním z důvodů, že jsme na místě, kde vlh bývalo dost, měli možnost pozorovat jen jeden pár…. Alespoň malou záplatou byla srna, která si nás přišla prohlédnout. Možná se jí už doneslo, že mám s sebou něco zaručeného na dotěrné komáry 🙂

Po ne příliš vydařeném odpoledni se další den vydáváme k poštolkám. Je lehce po dešti, přespříliš světla tedy moc nehrozí, tak jen doufáme, že aktivita bude na vyšším stupni než u vlh.

Kousek před námi hnízdí poštolka rudonohá, v našich končinách taktéž velmi vzácně hnízdící a hned vedle vydařený párek poštolky obecné. Ten během celého dopoledne v celkem pravidelných intervalech odlétává na okolní pole, ze kterého pokaždné přiletí především s hrabošem, někdy se ve spárech objeví i něco jiného. Každopádně vše končí v hnízdě, kde se o vše postarají tři nenasytní potomci. O potravu není nouze ani tady , hraboši si letošní rok zvolili rokem populační expolze a tak testují zemědělce, jak kde s nimi zatočí. Zatímco u nás se jde na to jak jinak než totálně nelogicky plošným rozhazováním Stutoxu, kdy dál než za mrtvého sem tam hraboše oficír nevidí, tady stačí zatlouct odsedáky do polí a poštolky a ostatní přirození dravci se o to postarají téměř sami.

Při jednom z příletů bylo na poštolce znát drobné zranění svědčící o tom, že hraboši zas tak jednoduše nepřijímají roli kořisti. Nic vážného to asi nebylo, do našeho odchodu přinesla ještě další dva….

Na odpoledne si plánujeme zahradní „drink station“, kam přilétá spousta drobných pěvců, pár hrdliček, očekávání naplnil i strakapoud jižní a uhasit žížu přicupital i místní ježek.

Večer se Zoltanem u jeho domácí „medicíny“ probíráme uplynulé dny a jelikož mandelíci byli přeci jen ti hlavní, za kterými jsme sem přijeli, tak se následující, poslední, ráno jedeme za nimi ještě mrknout.

Z cesty k nim musí před našim autem odskakovat dudci bažící po nějaké hmyzotě jako by to byli holubi na václaváku. Tohle se vážně nedá okoukat…. Trošku to se mnou škube při projíždění kolem sloupu se sýčkem 🙂 , ale dopoledne kartu plním mandelíky, dokonce i rudonohá poštolka přiletěla jakoby připomenout, za kým se sem máme ještě vrátit…..