Maďarsko

Kam? Bence?? Jedem!

To si tak jednou s kamarádem sedíme s foťákem u kačoka s úžasným výhledem na tři kačeny 100metrů od břehu, když přišla řeč na pěkné lokality, kam by se dalo zajet na vodní ptactvo. Přemýšlíme, který rybníček v okolí oplývá nepřeberným množstvím vodního ptactva, když padne návrh na Benceho. „Kam?? Bence?? Jedem!!“ Spontánní rozhodnutí jsou ta nejlepší.

Měsíc se s dalšími 12 pěkně vystřídal a je tu den odjezdu. Je 11 v noci a vyrážíme na 650km dlouhou cestu. Cestou plánujeme, co bychom chtěli u Mátého blejsknout, jak tam u něj asi vypadá krajina, když se honosí takovým velkým množstvím všelijakého nejen ptactva, až člověk nabývá dojmu, že u něj Noe zaparkoval svou archu. No, jistá nervozita nastala necelých 15km před cílem, když jsme za celou cestu zřeli jen tři straky u cesty a dva přejeté holuby na parkovišti u dálnice… Poslední kilometr jedeme po polní cestě, když na jejím konci – „viděls to?“ ptám se Vlasty. „Jo, potkanů je tady teda požehnaně…“ Po příjezdu k Benceho stavení zjišťujeme, že nejde o potkany, ale že jeho pozemek je plný syslů.

Je 6 ráno, a jsme jak dva Alíci v říši divů. Všude kolem stavení, které každý, kdo Benceho zná z jeho pořadů, pobíhají syslíci, za stavením poletují mandelíci, špačci nad hlavami zobou třešně, za strouhou se ze sadu ozývá žluva…. I ten jeho pověstný žigul potěšil 🙂

• 

• 

Will be OK

Je půl sedmé a s Csabou, Benceho pomocníkem, jedem k prvnímu ze 22 krytů. Jeepem nás Csaba veze k prvnímu z nich. Pravda, zřejmě ne ihned přiváží klienty do těch jeho nejzajímavějších a nejznámějších krytů, které patří ke špici vrcholově vybavených krytů které kdy kdo může navštívít, a tak sedíme uprostřed tmavého lesa společně s praporem komárů s perfektně nabroušenými sosáky ke „zpříjemnění“ pobytu v krytu zvaném „Drink station“. Příhodné. Trochu mě děsí ta tma, Csabova slova „Will be OK“ beru tady s velkou rezervou. Na plácanou s komáry hrajeme asi 15 minut, kdy se před krytem nic neděje. Poté se ani nevím odkud objevuje dostatek světla a přilétá pěnkava. Hned poté červenky, kosi, divoké hrdličky, přišla se svlažit sojka, která tam předváděla neskutečné kreace… Pak vše odletělo a během 5 vteřin přiletěl svlažit peří a uhasit žízeň včelojed…. Jo, tady se bude dát karta naplnit raz dva. Teda egy kettö.

Odpoledne, hned poté, co jsme se jeli ubytovat a s paní domácí si hned z kraje vyjasnili situaci, že skupinka young hungarian slavících celodenně nový den, není zrovna to, co bychom očekávali a tak dostáváme apartmánek v dostatečné vzdálenosti od tohoto bujarého veselí, nás Csaba veze do asi nejznámějšího Benceho krytu, kde se to vodními ptáky jen hemží. O krytu se zde snad ani nedá mluvit, stále čekám, že přijde nějaký uváděč a bude vybírat chechtáky za představení. Není se čemu divit, název krytu „Theatre hide“ mluví za vše. Vybavením, představením, atmosférou, zážitkem… Počasí jak z katalogu CK, k dramatičnosti a přerušení kýčovitosti se na čtvrthoďku strhne prudký slejvák, který dá pořízeným snímkům pěknou atmošku. Už ten večer jsem spokojen jak želva.

Cinema, a komunikativní kos

Je další den a ve 4 ráno jdeme na další kryt, tentokráte Cinema. Za ranního oparu od vody lezeme skrze poklop v mole do tohoto krytu. Ten je opět „v plné palbě“, co se týče vybavení a taktéž v úrovni hladiny s lehkým přisvícením krásně osvětluje volavky, kvakoše a další vodní ptactvo slétajícímu se k tomuto místu.

Přes poledne relaxujeme u Benceho na zahradě, kde nám společnost dělají asi tři desítky syslů a přitom plánujeme odpolední kryty. Kingfisher nesmí nikdy nikde chybět, a tak na odpoledne volíme jej a ještě jeden drink station.

U pítka se začínají střídat pěnkavy, strakapoudi, červenky a jiní žíznivci, ovšem toto pítko si nárokuje za své jeden kos. Všechny malé pěvce se snaží vyhnat, což se mu i daří, jen před strakapoudy se lehce vzdaluje a se skřípěním zobáku čeká, až se strakoši napojí a odletí někam datlovat na strom. Jakmile je volno, hned je tam a postupně se posouvá k zrcadlovému sklu, zpoza kterého cosi uslyšel. Zvědavost je na obou stranách skla, a tak na něj zkouším písknout. Kos je evidentně komunikativní jedinec, a tak se přidává. Chvíli si takto pískáme, dokud se mezi stromy nemihne stín jestřába. Tady už vyklízí pole i docela sebejistý kos.

Kousek dále dává o sobě vědět ledňáček, který se právě snaží ulovit nějakou šupinatou pochoutku. Hned po druhém pokusu se mu to daří a na větvi se snaží z ryby vyklepat duši. Rybku ale nehltá, pěkně si ji v zobáku otáčí a připravuje ji tak samičce, která mu momentálně někde lítá. Ta po chvíli jeho volání přilétá a jde mrknout, cože jí to ulovil za plejtváka, když ji tak naléhavě shání. No, moc dlouho holka neposeděla. Zřejmě kousek dál má jiný kingfisher lepší rybku 🙂

Mandelíka? Na 100%

Je tady poslední den a po večerním pokecu s Bencem máme naplánovány ještě dvě místa. Prvním z nich jsou mandelíci, u kterých jsem byl přesvědčen, že pokud je nebudu mít, neodjedu. A tak se Koká, druhého Benceho pomocníka, v 5 ráno, při cestě k mandelíkům ptám, jaká je pravděpodobnost, že je zrovna tam spatříme. Kokó na mě správně po maďarsku nechápavě kouká a tvrdí, že mandelíka na 100%, jen nemůže zaručit, co dnes bude nosit milé do zobáku. Po tomhle ujištění už je mi vlastně jedno, jestli bude nosit ještěrku, cvrčka, nebo přiletí s prázdnou a dostane to pěkně schytáno…. 🙂

Těším se na něj i proto, neboť k výčtu srostloprstých u nás se vyskytujících mi chybí právě mandelík. Je velkou škodou, že tento nádherný druh je u nás už velkou vzácností jej vidět, natož zjistit hnízdění. Přitom to je vzdušnou čarou jen malinký kousíček… . Když se ale porozhlédnu po typu krajiny tady a u nás, tak je to vcelku jasné, proč se tento druh, pojmenován po seskupení snopů obilí ze kterých shlížel na svou potravu, u nás stal takovou vzácností.

První sluneční paprsky lezou skrze les v pozadí a první fešák je tady. Sedí opodál na stromě, chvíli dělá drahoty, a pak letí přímo k hnízdní dutině, kde na něj čeká samička. Té nosí celé dopoledne kdejaké hmyzí dobroty. Úžasná podívaná, u které někdy zapomínám i fotit.

S odpolednem jedeme na poslední místo, kterým jsou dudci. Z Benceho dokumentů vzpomínám, jak vzal na vozík za svůj žigul betonovou skruž a jel dělat hnízdo pro dudky. Dojel kamsi nedaleko svého stavení, hodil oko na okolí, svalil skruž na místo, kde dle něj se bude dudkovi líbit, trochu to kolem poupravil a bylo hotovo. Doslova. Další záběry nabízely pohled na hnízdící dudky….. Po tom, co jsme tady viděli a zažili, tomu začínám i pomalu věřit.

Vskutku je to skoro tak, jsme kousek od dudčího hnízda, kde se dějí neskutečné věci. Dudek lítá jak vzteklý stále s plným zobákem a jen co předá sousto, letí znova. Jednou přiletěl s prázdným zobákem a oheň byl na střeše. Pěkně si na něj otevřela zobák, i chocholka mu spadla….. Takovou dudčí hádku stojí za to vidět.

Aby to nebylo jen o dudcích, ve vedlejším stromě hnízdí další pár mandelíků, a kus dál krmí mladé poštolka, takže chvílemi nevíme, kam s objektivem dřív. Vrcholem byla kolem stromu právě prolétnuvší poštolka, která z něj vyplašila dudka, mandelíka i žluvu zároveň. Neskutečná tečka na závěr tohoto tripu.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

•